Kultura a náboženství starověkého Egypta

DENNÍ ŽIVOT

     Většina starověkých Egypťanů byli zemědělci, kteří byli pevně svázáni se zemí, kterou obdělávali. Byli registrováni ve svých nomech, a pokud jich bylo zapotřebí někde jako pracovní síly, mohli být hromadně přesunuti.

    Jejich obydlí, v kterém bydleli s bezprostředními členy rodiny, bylo postaveno ze sušených cihel vyrobených z bláta a navrženo tak, aby zůstávalo chladné i za horkého dne. Uprostřed každého domu bylo ohniště. Součástí výbavy kuchyně byl také často mlýnský kámen pro mletí obilí a malá pec pro pečení chleba. Zdi příbytku byly bíle natřeny a mohly být pokryty závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postele a stoly. Ve zdech byly výklenky pro uložení nádobí a textilu. 

    Život Egypta se rozvíjel kolem Nilu, na kterém byli závislí především rolníci.

     V červenci začala voda stoupat a zaplavila zemi. V této době rolníci pracovali na stavbách určených faraonem.

    Od listopadu se vody Nilu vracely do svého koryta, půda bylo poorána; po osetí se přistoupilo k používání a udržování zavlažovacích kanálů. Během sklizně stanovili výběrčí výši daní pro každého rolníka.

    Na konci měsíce března se konaly žně za pomoci srpů s ostřím z křemene. Obilí bylo podupáno dobytkem s cílem oddělit zrno od plev, které byli dosud spojené.

    Důsledkem toho byl také poměrně složitý kalendář, který obsahoval tři typy roku:

• pevný neboli rok Síria
• nestálý neboli obvyklý rok 
• tropický neboli solární rok, podle kterého se řídily všechny zemědělské práce

     Starověcí Egypťané kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled. Většinou se koupali v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku a křídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi. Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku, u části úředníků zakrývala tělo od krku dolů dlouhá škrobená suknice. Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Muži i ženy horních vrstev nosili paruky a šperky. Děti se obešly bez šatů do doby, než dospěly, tj. asi do věku 12 let. 

     Základ stravy běžného Egypťana se skládal z chleba a piva z ječmene, doplněného zeleninou jako jsou luštěniny, cibule a česnek, a ovocem jako jsou datle a fíky. Víno a maso bylo svátečním jídlem, zatímco u vyšších tříd to byl pravidelný základ stravy.

    Pro ty, kteří si to mohli dovolit, byla populární zábavou hudba a tanec. Mezi první nástroje patřily flétny a harfy. V období Nové říše používaly při hudební zábavě Egypťané zvonky, činely, tamburíny, žestě a dovážené loutny a lyry z Asie. 

    Senet byla stolní hra, kde se podle náhodného padnutí nějaké značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s nejčastěji třiceti poli. Podobnou hrou byl mehen, který se hrál na kruhové desce. Mezi dětmi bylo populární žonglování, míčové hry a zápas. Bohaté vrstvy se bavily lovem a plavbou po Nilu. 

ARCHITEKTURA

     Stavělo se hlavně z nepálených cihel a z kamene.

    Později byl kámen (vápenec, ale i pískovec a žula) „rezervován“ pro stavbu královských hrobek a chrámů, a tak se téměř vše ostatní stavělo z nepálených cihel.

    Z dosud zachovalých egyptských staveb jsou nejznámější:

• Komplex pyramid v Gíze

• Chrámový komplex Karnak

•  Chrám v Luxoru 

UMĚNÍ

     Z umění se věnovali především hudbě, malířství, sochařství. Měli ale také svou vlastní literaturu. 

PÍSMO

     O rozluštění egyptských hieroglyfů se pokoušelo po staletí mnoho učenců. Tyto pokusy však byly neúspěšné, nebo byl jejich úspěch pouze domnělý. 

    Nejvýznamnější podíl na rozluštění hieroglyfů mají Thomas Young a Jean-François Champollion. V roce 1799, při Napoleonově tažení do Egypta, byl učiněn nález tzv. Rosettské desky s nápisem ve třech typech písma (v hieroglyfickém, démotickém a řeckém písmu). Tato deska poskytla dostatečný kritický materiál, který Champollionovi umožnil proniknout ve 20. letech 19. století do řeči hieroglyfů. 

    Hieroglyfický systém písma je velmi komplikovaný, používá přes sedm set různých znaků. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. U takovéhoto textu pak sloupce znaků bývají od sebe odděleny svislými čarami.

V prvopočátcích písma byl nejprve každý předmět případně i činnost reprezentován vlastním obrázkem, nazývaným piktogram. Jak se písmo vyvíjelo, piktogramy začaly reprezentovat nejenom pojmy či přímo slova, ale i hlásky či skupinu hlásek. Ovšem původní smysl znaků přitom nevymizel a byl zachován. Máme tři skupiny znaků:

•  Ideogramy – jeden znak, jedno slovo
• Fonogramy – představují hlásku či skupinu hlásek (dále je dělíme na jedno / dvoj / trojslabičné)
• Determinativy - Tyto znaky plnily upřesňovací funkci pro případ, že se dvě slova psala stejně. Determinativ, jako poslední znak slova, upřesňoval jeho význam.

,, Je to jako kdybychom si za slovo lup nakreslili buď vlas, anebo lupičskou masku."

    V některých případech mohl mít vliv i na výslovnost. Egyptština totiž ve své písemné podobě zachycovala pouze souhlásky. Determinativ mohl díky této vlastnosti hieroglyfického písma ovlivňovat i výslovnost u slov, která měla shodný zápis ale rozdílně se četla.

,, Jako kdybychom si za písmena v l k nakreslili vlčí hlavu (vlk) lokomotivu (vlak) a nebo lyže (vlek)."

     Hieroglyfické písmo bylo velice složité na zápis, každý znak musel být velice precizně vykreslen, proto se postupem času objevila jeho zjednodušená podoba, která umožňovala rychlejší zápis na papyrové svitky či na střepy, které taky byly používány k zápisu. Tato podoba bývá označována jako písmo hieratické (kněžské).

     Později však vznikla další varianta tohoto písma, která vznikla dalším zjednodušováním písma, a vzniklo písmo démotické (lidové). Tento systém již byl natolik jednoduchý (a vznikl v době, kdy gramotnost byla vyšší než v předchozích dobách), že se velice rozšířil. Právě pro toto své značné rozšíření (oproti předchozím systémům) dostalo svůj název.

NÁBOŽENSTVÍ

     Egyptská mytologie a náboženství je velmi komplikovaná, figuruje v ní velké množství bohů, kteří měli stejnou nebo velmi obdobnou funkci. Běžné je i to, že si několik bohů činilo nárok být nejvyšším a nejstarším bohem. Což egyptští kněží různě dokazovali a vzájemně propojovali zdánlivě z hlediska logiky zcela neslučitelné teorie. V egyptském náboženství se tímto problémem nezabývali, protože jejich pojetí času bylo diametrálně odlišné od našeho, tzn. dva jevy mohly začít současně a nebýt stejně staré. Egypťany netrápily ani věci jako to, že někdo zplodil sám sebe, nebo byl-li potomek starší svého rodiče.

    Dalším problémem, který komplikuje orientaci v tomto náboženství, je velké množství regionálních bohů a výkladů. Celkově je známo přes tři tisíce egyptských bohů a nepředpokládá se, že jde o kompletní seznam.

    Zvláštností je přísné oddělení božího světa a světa lidí, jediným prostředníkem mezi těmito světy byl egyptský král, který byl žijícím bohem. 

     Ve staré říši se vytvořily základní teologické školy, jejichž vliv se projevoval až do pozdního období tohoto náboženství. V této fázi egyptského náboženství lze vysledovat několik základních, vzájemně těžko slučitelných proudů. Tyto proudy splynuly časem do jednoho celku. Jednotlivé proudy měly stejný základ, ale s odlišným výkladem důležitosti jednotlivých bohů a principů. Vytvořením jednotného náboženství vznikl těžko pochopitelný, vzájemně si odporující celek. Spojení těchto směrů nebylo nikdy dokonalé, což je patrné na tom, že každý vládce preferoval určité bohy, tím vznikali kombinovaní bozi jejichž funkce nemusela vždy být příbuzná, někteří bozi během vývoje naopak splynuli s jinými. Tyto kombinace nemusely být nutně dvou bohů. Zcela běžné byla kombinace tří a vzácněji i více bohů. 

     Dlouhou dobu se odborníci domnívali, že smrt hrála v životě Egypťanů hlavní roli, ale to je omyl, který vznikl na základě toho, že většina nalezených pozůstatků této civilizace byla spojena s náboženstvím a smrtí. To je způsobeno tím, jak vlastně egypťané stavěli své stavby. Stavěli je totiž téměř výhradně z nepálených cihel. Kámen byl vyhrazen pouze pro náboženské stavby, k nimž patří i hrobky. Dokonce i královské paláce byly stavěny z těchto nepálených cihel. Z těchto staveb se nám do současnosti pochopitelně nezachovalo téměř nic, zatímco chrámy, hrobky a zádušní kaple jsou dodnes rozesety po celém Egyptě. 

     Egyptská představa podsvětí, nebyla představa něčeho krásného, ale jednalo se pouze o svět, kde je vše větší, větší byla jak pozitivní tak negativní stránka života. I v tomto světě mohl člověk zemřít, což pak byla smrt definitivní. Aby se člověk dostal na onen svět, musel splňovat nejen předpoklad nezničeného těla, ale jeho duše nesměla cestou zabloudit, za tímto účelem byly do hrobů umisťovány tzv. Knihy mrtvých, které poskytovaly mrtvému návod, jak se dostat k soudu. Tato představa pochází až z pozdější doby, duše se dostala do místnosti, kde bylo na váhy položeno jeho srdce a na druhou misku vah bylo položeno pero bohyně pravdy Maat. Srdce reprezentovalo etický kodex Egypta, pokud bylo toto srdce těžší než pero, dostala se duše do podsvětí v opačném případě ho sežrala Ammemait (Požíračka duší). Při tomto vážení bylo přítomno 42 bohů a každý z nich položil jednu otázku, pravdivost odpovědi ukazovalo vychýlení vah. 

     Přestože se jednalo svět prakticky shodný, člověk zůstával příslušníkem té kasty do které se narodil (rolník rolníkem, atp.) objevil se zde pozitivní prvek, kterým bylo méně práce, protože každý měl svého služebníka či několik služebníků (sošky umístěné v hrobech - vešebty). Dále se do tohoto posmrtného života nedostali loupežníci, nebyli zde vojáci a byl tak věčný mír. Co se stalo z profesionálního vojáka je nedořešená otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.

   Původně byl tento svět umístěn ve vesmíru, ale počátkem střední říše se představa o umístění tohoto světa posunula do podzemí, což byl relativně významný předěl v nazírání na tento svět. 

,,Několik z celkem 413 vešebtů, které se nacházely v Tutanchamově hrobě. 

 

(365 na každý den jeden, 36 představených pro skupiny a 12 dohlížečů pro jednotlivé měsíce)‏ 

Vešebty byli vybaveny sadou 1 866 samostatných nástrojů."

 

Re

   Bůh slunce a Slunce samo. Slunce bylo podle představ Egypťanů jeho tělem. Byl to jeden z nejvyšších a nejstarších bohů. Byl považován za stvořitele a vládce nebes a světa. Jeho jméno se stávalo součástí jména panovníků. Re přijímal i podobu dalších slunečních bohů (Hor), nebo byl spojován s různými bohy (Amon-Re). Re každé ráno vyplul na své sluneční lodi a svými paprsky dával životadárné světlo a teplo. Večer pak vplul za obzor. Re vykonal čtyři původní zásluhy pro lidstvo: stvořil vzduch, stvořil nilskou záplavu, poučil je o tom, co je na onom světě, aby přinášeli objeti bohům i mrtvým a především stvořil lidstvo samé. Nejčastěji bývá zobrazován jako muž se sokolí hlavou a na ní sluneční kotouč. 

 Hor

   Jeden z nejdůležitějších a nejstarších bohů Egypta. Bůh v podobě sokola nebo muže se sokolí hlavou. Bůh slunce, nebe, světla, dědic pozemského panství boha Usira a božský vládce Egypta. Samotný bůh Hor je natolik složitý, že je nutné rozlišovat několik bohů Horů (asi 20) a to podle pojetí a doby. Hor existoval již před vznikem Egypta a dokonce ještě dlouho po něm. Přijali ho jak Řekové, tak Římané. Asi nejdůležitější funkcí Hora byla funkce boha egyptského krále. Toho nejen chránil, ale dokonce se do něj i vtěloval.  V době před sjednocením Dolního a Horního Egypta, byl hlavním bohem Dolního Egypta. 

Usir někdy také Usirev či Osiris

(Sokar) 

   Bůh mrtvých a bůh podsvětí. Usire byl jeden z nejstarších a nejrozšířenějších bohů Egypta. Legenda hovoří, že právě Usire vyvedl egyptský lid ze zvířecího stavu, naučil je ctít bohy, dal jim poznat jak získávat plody země a dal jim zákony. Mimo to měl Usire i celou řadu dalších významů: bůh Nilu, Vládce úrodné země, Pán potravy, byl uznáván i jako bůh slunce, vody, půdy, vegetace a dalších přírodních sil. Usire bývá zobrazován jako muž s bílou hornoegyptskou korunou, lemovanou červenými pštrosími péry. Na bradě má božský vous a v rukou drží berlu a důtky. 

Amon 

(později božstvo Amon-Re)

   Jeden z nejvyšších bohů, později i nejvyšší. Bůh, který vznikl jako první a jehož podstatu nikdo nezná, stvořitel a Pán světa. Zobrazován bývá v lidské podobě s korunou na hlavě, slunečním kotoučem a dvěmi pštrosími péry. Amonovým posvátným zvířetem byl beran, zobrazovaný obvykle v podobě sfingy. Centrem Amonova kultu byl Karnak, kde se nachází i velká alej beraních sfing.  

Anup někdy také Anúbis 

   Bůh mumifikace a pohřebišť. Účastnil se procesu mumifikace, doprovázel mrtvé do podzemní říše 

a přiváděl k poslednímu soudu. Zobrazován v podobě černého šakala. Byl i součástí obřadu "otevírání úst", kterým se umožnil mrtvým nový život na onom světě. Při tomto obřadu se kněz dotýkal různými předměty úst, očí zemřelého, s cílem oživit jeho smysly na onom světě. Stal se i ochráncem pohřebišť. 

Eset 

   Manželka boha Usira a matka boha Hora. Nejuctívanější bohyně starého Egypta. Eset byla jakýmsi ideálem ženy: ušlechtilá, krásná, milující, věrná, měla velký cit pro mateřství. K tomu byla ještě vybavena kouzelnou mocí, kterou využívala výhradně ke konání dobra a k hájení spravedlnosti. Uctívání bohyně Eset se rozšířilo i do několika dalších zemí. Její kult převzali např. Řekové a Římané. 

Apop někdy také Apópis či Apophis 

   Démon v podobě obrovského hada. Byl to nepřítel boha Slunce Re. Tito dva spolu sváděli nekonečný boj. Apop činil různé překážky a nástrahy, aby Re nemohl plout ve své lodi. Re ho však vždy porazil. 

 Zdroje: Wikipedia.org; Starovekyegypt.net; Faraon.wz.cz; Fotogalerie stránek Kupsikrecka.cz

Jedinou podmínkou využití tohoto článku je uvedení zdroje. Tento článek byl vytvořen v souladu s licencí CC (Creative Commons).